Vojtěch seděl ve škole a nuceně přihlížel na tabuli o několik lavic dopředu. Učitelka něco vysvětlovala, nevěděl co, zevčera byl příšerně unavený. Měl jen potíž nezavřít oči. V ten den se nedokázal na nic soustředit. Pouze jediná věc, kterou si pamatoval, byla o soutěži, na kterou měla polovina třídy jet. Konala se v Chrudimi. Vojta nečekal, že by se mělo něco zajímavé stát „jistojistě to bude nuda,“ pomyslel si. Večer si málem zapomněl nastavit budík. Musel stávat o něco dřív než normálně. K autobusu přišel včas. Skoro všichni tu již byli.
Vojta bohužel neměl moc přátel ve třídě. Každý si o něm myslel, že je divný. Nebyl divný, pouze měl jiné zájmy než ostatní kluci ze třídy. Proto tedy nenalézal smysl v konverzaci s ostatními. Jednou na něj jedna holka pohlédla a zeptala se: „Proč vlastně se nebavíš s ostatníma?“ Dlouho nedokázal odpovědět, až ho konečně napadlo: „Nebaví mě se bavit s ostatníma!“ ačkoliv se to nebyla úplně pravda.Takže na zastávce stál, a koukal na ostatní, jak to s oblibou dělal. Párkrát na něco odpověděl, nebo něco pronesl, ale to už věděl, že je každému jedno co říká. Přijel autobus. Nasedli do něj a pokračovali v cestě. Někteří tu již byli, byli totiž z jiné vesnice. Cesta pokračovala do Pardubic a cestou nasedali ostatní z dalších obcí. Dalším autobusem jeli rovnou do Chrudimi. Seděl sám. Dotykový mobil sice měl, ale nebavil ho. Radši trávil čas ve skutečném světě narozdíl od jiných, kteří skoro celou cestu měli hlavu skloněnou dolů. Měl je za lidi, kteří nedokáží být chvíli sami se sebou. On měl dokonce takéhle chvíle rád. Mohl přemýšlet nad různými věci a tvořit nové myšlenky. Přijeli na místo. Dál už museli pěšky. Měl rád chození pěšky, což ostatní neměli. Takhle to bylo se spousty věci. Na cestě se objevili schody. Bylo jich více než čekali. Nakonec došli ke velké šedé budově. Dokázali to. Před vchodem už čekali ostatní tými z jiných škol. Vešli dovnitř, zapsali se a pokračovali k šatníku, kde si odložili bundy. Venku byla zima. Nyní už jsou ve třídě kde má dojít k zahájení. Paní tam kecala různé věci ohledně soutěže. Všichni se rozešli do jiných tříd, takzvaných stanovišť. Vojta byl v týmu jediný kluk. Nevadilo mu to. Měl rád společnost žen. Spousta úkolů mu nešla. Bylo to hlavně kvůli času. Měli ho velice málo. Pouze 5 minut, a když už něco věděl, holky ho ignorovali. To zrovna u reklamních slangů u sloganu-pomáhat a chránit, řekl že to je nastopro Policie české republiky. Oni na to „To je blbost, policie nemá žádné produkty!“ a nakonec tam nic nedali. Vojta měl pravdu-Měl jsem pravdu, bylo to správně, všechno co jsem řekl. Zase mě ignorovali jako vždy. U každého stanoviště nám měla při dostatečném počtu bodů, zobrazit část tajenky. Dvě jsme neměli, ale stejně jsme ji dali dohramady. Holky byli fakt parádní. Přísla řada na vyhlášení. Překvapivě chlap udával různé informace až došlo na osudový okamžik-„Na třetím místě se umístili,“ zvolal „Tým římská jedna ZŠ O...!“ Byla to naše škola. bohužel ne náš tým. Na dalším místě se umístil další tým znaší školy, opakovaně jiný. A na prvním místě škola, kterou jsem neznal. Neměli jsme šanci, ale byla to sranda. Protože ten tým který se umístil na 2.místě, tak našel nějaké bonusové mince a bylo možné že za to dostali další body. Přesto každý něco dostal. Cestou ze schodů jedna z našeho týmu (asi ze zklamání) spadla na zem na posledním schodu. Pokračovali jsme po focení dál, a pak holka jménem Ivana navrhla „Naším směrem je stánek, kde prodávají kebab!“ zakřičela, a já v tom okamžiku jsem zrychlil a v mém obličeju se zaleskla radost! Kebab! Doběhl jsem Ivanu a ona se na mě otočila a řekla: „Ty si strašně divnej!“ a já nevěděl, zda ji rublo v bedně, či si dělala srandu, tak jako tak, výraz ve tváři zmizel. Natoupili jsme do autobusu. Učitelku jsme ukecali, že ještě pujdem na jídlo, protože žádný kebab cestou k busu nebyl. S námi v busu seděla ještě jiná škola. Dvě seděli o jedno sedadlo vepředu ode mě.
Vojta, jak už víme, nebavil mobil a znovu seděl sám, tak se díval na holky ve předu. Přišli mu jiné než ty z jeho třídy. Cítil z nich radost, která mu chyběla. Nějakou dobu se i usmíval, zrovna když se jedna otočila. Asi ji Vojta překvapil a začala se smát a začala něco povídat té druhé. Vojta z toho trochu zčervenal, ale doufal že se ještě otočí, aby mohl vidět její oči. A ona se znova otočila tentokrát s tou druhou vedle ní. Jako předtím se snažili otočit abych je neviděl, ale já je přesto viděl. Vevnitř cítil zábavu, kterou dlouho nepocítil. Tyto jednoduché oční kontakty ho náramně zabavili, a dokonce chtěl, aby cesta trvala déle. Když už byli blízko Pardubic, ta první promluvila do zádu smějícím se hlasem: „Petra Dvořáková!“ Vojta zcela nechápal, jestli to bylo na něj nebo na někoho jiného, ikdyž bylo jasné, že na něj byl jediný na koho bylo možné mluvit, takže se zopakovala a přitom ukazovala na tu druhou: „Najdeš ji na fejsbuku její jméno je Petra Dvořáková!“ Tentokrát si byl naprosto jist, že je to na něj. Byl rád, že na něj konečně někdo promluvil. Ale nic neřekl, jen se usmíval, přitom se snažil zapamatovat její jméno a pak mu ještě říkala o její fotce. V obchodním centru na něj ještě zamávali, opětoval jim to. Do zbytku dne je již neviděl. Najedli se a jeli zpět domů. Nemyslel na nic jiného, než na to až přijde domů a půjde k počítači. Zahodil tašku, a spěchal zapnout notebook. Do vyhledávání zadal její jméno. Vyhledalo to víc než si myslel, představoval si, že bude vidět mezi prvníma, ale nebyla tam. Koukl na další a zdával to. „Asi si ze mě udělali blbečka.“ zesmutněl. Chvíli jen tak seděl, ale řekl si že to nevzdá. Každou toho jména začal oslovovat nebo aspoň ty co šlo vidět že nejsou dospělí, či nemají na profilovce sebe. Ještě k tomu skoro všem posílal žádost o přátelství a doufal, že ji najde a že nelhala. Po třiceti minutách to vzdal. Zase se cítil smutně a opuštěně ještě víc, než dříve. Pak ale si mu nějaká Petra potvrdila žádost. Koukl na věk, bylo ji osmnáct. „To nemůže být ona!“ řekl si pro sebe. Pro jistotu ji napsal a ujistil se, že to ona není. V tom okamžiku si ho přidala další Petra. Fotka odpovídala popisu té první.- Napsal jsem „Ahoj?“ a pak už bylo jasné, že je to ona! Nahlas jsem zajásal a málem spadl ze židle! „Jes! Je to doma!“ Pár minut jsem jen tak lítal po pokoji a tancoval, ikdyž nehrála žádná hudba. Psali jsme si dál. Prolétlo spousty témat, včetně hudby. Líbí se jí písnička Closer. Tak jsem si ji ihned pustil na Spotify. Po odehrání songu jsem ji napsal „Je parádní!“ a od té době je to moje oblíbená písnička.....
Pokračování příště, doufám, že se líbilo :) pro vysvětlení kurzívou je z pohledu Vojty, normálním písmem z pohledu spisovatele.
